chodská vlna

recenze chodské vlny vůbec



Někoho jsem čekal. Z berňáku asi nikoho. Nepřipravoval bych masíčko na grillu. Mohl přistát holomek, s kterým něco spácháme a pak se začnem rozpačitě tvářit, hodíme popsané papíry do koše a s úlevou položíme nad oheň zbylé kousky masa. Mohl zazvonit jiný, co přitáhne pomalované plátno a hovor se přenese do figury, kdy se dva holomci dohadují, zda jsou barevnější plochy na plátně, či ty zvukové.

A jak tak dmýchám koženým měchem pod dřevěné uhlí, došlo mi, že jsou muzikanti, kteří tomu umí předcházet. Hrábnou do klenotnice hudby, která se dědí . Zaznamená ji leda kronikář a ten ještě s chybami. Když se k tomu připlete šikovný hudební aranžér, dostane to kabátek s ohromným tahem na bránu a neustálým opakováním frontmana interpretační jednotky se docílí toho, že lidi vezmou v úvahu, že ta píseň byla už bůhví kdy. Mezi námi, jezdí se s tím i líp do světa, zvlášť poté, co se objevil termín "world music".

V podobě Čechomoru máme zářící hvězdu nad sebou, když se rozhlídneme, najdeme jich víc.

Kožený měch má připojené asociace. Tuším varhany v kostele. Tuším nafukované lehátko na břehu obrovské vodní plochy. Ale pod pažemi cítím dudy. A probouzející se nacionalismus, který propojuje Kelty na Albionu a na našem jihozápadě a jedno, jakým konečným způsobem se dudám dostane vzduch. A je každému šumafuk, jak tomu v kraji říkají. Na Chodsku asi pukl.

Ale já tam nebydlím.

Ono se tím původně nešetřilo. Marie na břehu potoka máchala a zpívala si. Zpíval si člověk v lese, když pálil milíře. Brumlal si mládek ve mlýně a autorská práva nikdo neřešil.

*****

kořínky šáchoru
marnotratně házené pohodným i králům
jak valouny vltavínů z rozkopaných luk
jak na Kampě napsaná poselství psanců
plody v medové zemi


Parta z Chodska si říká s příklonem k zarostlému beránku ze strání. Chodská vlna. Že se objevují s Čechomorem na jednom pódiu, muselo být jasné každému, kdo je kdy slyšel. Nakonec, dudy zazní i u jmenovaného Čechomoru. S označením "dudáckej bigbít" bych šetřil.

Ukázat na jeden text ve výčtu dalších jde těžko. Lidová poetika dosáhla mnohdy víc, než si dokážeme připustit. Pak zbývá jediné. Nechat všechno sympatiím.

Pojeď chlapče, pojeď demů Chodská vlna

/:A já nechci, nepojedu,
eště mám záhon orat :/
/:že by si se nestyděla
před lidmi na mě volat :/

/:Proč by sem se styděla
před lidma tebe volat :/
/: když ty si se nestyděl
před lidma mě milůvat :/

Lidové texty jsou úžasně voňavé. Bez okolků na kadlub věci. V hojné míře používaná repetice pomáhá naběhnout hlasivkám posluchačů. A ony mívají spouštěč lehký, až se nejeden posluchač sám diví.

Rytmika Chodské vlny je fundament, na kterém by stálo kde co. Na koncertě i albu (album Alou, o jiném nevím) je první, čeho si člověk všimne. Tlačí ostatní muzikanty před sebe, jedna radost. Mně by to stačilo. Bicista Kamil Jindřich u toho stíhá zpívat. Bohatá praxe nese ovoce.

Jsem rád, že jsou na světě borci, kteří dokáží hledat, třeba i v archivech. A přinášet lidem kousky, o kterých si šuškají, tuší, že existují, ale málokdo je umí pojmenovat z fleku.

Pod džínovou oblohou se v trávě najde leccos. Koukej! I plk.
Ne každá užovka se musí tvářit
jak hroznýš. Jak brko husí.

Pojďme táhnout krajem. Tady se urodilo.
Jaromír Komorous   




<<<< zpět <<<<