chodská vlna

recenze alba Alou! (2004)




Chodská vlna: Alou!
Skupina Chodská vlna nazvala svůj styl "dudáckej bigbít". Charakteristika je to pěkná, nicméně úplně přesná není. Slovo "bigbít", které mi evokuje muziku přece jen o něco tvrdší, než jakou na albu Alou! slyším. Hutnější zvuky kytary sice nechybějí (začátek Hadamouc hospody apod.), avšak celkově bych mluvil spíš o folkrocku než rocku či bigbítu. A "dudáckej"? Ano, dvoje dudy v sestavě jsou slyšet dostatečně a někdy bych jich i přidal. Avšak to nejzajímavější na CD Alou! tvoří souhra dud s dalšími nástroji, především s bicími a dále s basou a kytarou.

Když jsem album poslouchal opravdu pozorně, zaujala mě především právě hra bubeníka Kamila Jindřicha. Žádná jednoduchá rocková rytmika, která by se opakovala ve všech písních. Žádný tancovačkový bigbít (a jsme opět u toho...). Velmi pěkně zahrané bicí jsou například u druhé sloky Pojeď, chlapče, pojeď demů, u Hadamouc hospody a zajímavá je i etno mezihra v Každá kačenka má. Na ní mi však trochu vadí, že při její délce hrozí ztráta posluchačovy pozornosti. Tím pádem druhá sloka písně přestane vyznívat jako přímá odpověď na sloku první. Z dalších hudebních momentů zmíním souzvuk dud a basy v Honzíček trávu sečea společnou hru dud a kytary na začátku druhé minuty písně Dyž sem šel okolo fary.

Naopak za slabší místa považuji ta, kde si Chodská vlna hraje na opravdovou rockovou kapelu. V Já mám milou, hezkou milou jsou jediným zajímavějším momentem dudy a závěrečné zrychlování mi přijde vyloženě zbytečné.

Chodská vlna hraje lidové písně z rozsáhlého zpěvníku Ludvíka Kuby z konce 19. století. Chodský folklór není ve zbytku republiky příliš známý; tím pádem se kapela vyhnula opakování toho, co by před ní podobně natočili jiní. Na druhou stranu je zajímavé sledovat, jak se na Chodsku objevují témata (i když zcela jinak zpracovaná), která nacházíme i v geograficky dosti vzdálených oblastech. Příkladem je píseň Poslechněte nyní, která svým dějem koresponduje s hanáckou V městě Olomóci (Spirituál kvintet, album Šibeničky) a s rusínskou Dvanasta hodyna (Koňaboj, album Já sa koňa bojím). Ve všech třech verzích se například zavražděná hrdinka jmenuje Magdalena.

Ale zpět k Chodské vlně. Hlasy jejích zpěváků a zpěvaček sice nejsou nezaměnitelné, avšak ve většině případů se poslouchají příjemně. Vadí mi jen sem tam nějaké dvojhlasy (první sloka v Zedník, zedník, zedník)a také přehnaná expresivita v Poslechněte nyní.

Přes všechny drobné výhrady považuji album Chodské vlny za povedené. Kapela je silná především tam, kde si nehraje ani na velké umění, ani na velký bigbít. Z tohoto pohledu patří k mým oblíbeným písním Pojeď, chlapče, pojeď demů, Hadamouc hospoda nebo Dyž jsem šel okolo fary.

Milan Tesař   
originál recenze na proglas.cz   



Alou! do Chodska

Poslouchá-li v dnešní době někdo hudbu, jíž se říká "etno" či "worldmusic", sahá většinou při jejím poslechu po osvědčených zahraničních hudebních tělesech. Je to možná nerozkoukanost hocha z nížiny, co nikdy neviděl hory, či děvčete z hor co poprvé zavítalo do rozlehlých rovin Polabí a oba se teď vzájemně diví. Možná je to jen nedostatek soudnosti přiznat si, že i v České kotlině se dělá dobrý folklór a samozřejmě i etno nejenom české. Měli by se ale co nejdříve rozkoukat a vzpomenout si na krásu svých rovinných respektive kopcovitých domovů a uznat, že i české etno se dá dělat více než dobře. Jedním z takových, i když žel zrovna ne bezchybných etnických uskupení je Chodská vlna a její první CD "Alou!".

Chodská vlna nám pak na svém novém CD přináší nejenom trochu folklóru z Chodska, jak již název uskupení napovídá, ale folklór, který se snaží ukázat a přebalit, pro širší hudební posluchačstvo jistě příjemně, do folkrockovějšího hávu. Jejich snaha jim pak vychází velmi dobře především v písních "Hadamouc hospoda", "Vosy, vosy" či "Na Dílých u Honzů". Někde se více utíkají k melodičnosti až čiré folkovosti a podtrhávají tak romantičnost původních textů - zvláště pak v písních "Dyž já přídu demů" nebo "Dyž jsem šel okolo fary". Některé jsou pak hraniční mezi těmito dvěma polohami jako třeba v písni "Já mám milou, hezkou milou". V této písni se také velmi příjemně srovnávají s drsností textu, jejž zvolená aranže jen podtrhuje.

Snad největší chybou je paradoxně technická stránka vydaného alba. Největšími nedostatky pak trpí především booklet. Nejsou na něm vůbec uvedeny texty a ani autoři hudby, respektive aranží či úprav textů nebo samotných textařů, pokud jsou výjimečně známi. Druhým technickým nedostatkem je zvuk alba. V mnohých písních jsou pak díky tomu nevýrazné různé složky hudebního projevu. Zejména je to znát ve zpěvu, například v písních "Dyž já přídu demů" či "Poslechněte nyní", kde zvláště ženský zpěv výrazně zaniká. Naštěstí mohu porovnat zvuk alba s koncertním zvukem, který byl mnohem lepší, nicméně výraznou vadou celkového dojmu to žel zůstává. Zasazením na desce či vůbec vyprávěcím stylem se moc na desku nehodí písně "Poslechněte nyní" a "Rozkázal pan lychtář", které ruší romanticko-melodický a na druhé straně drsně rockový výraz desky, který jinak pospolu tak velmi příjemně souzní.

Chcete-li poslechnout velmi kvalitní folklórní muziku v moderním hávu, doporučuji Chodskou vlnu jistě nevynechat. A důvodem není právě jen lidová píseň Chodska, jež doposud chyběla a trochu tak i tím vyplouvá ze záplavy úprav především moravských lidovek. Důvodem je také kvalita a profesionalita hudebníků tvořících Chodskou vlnu. Tak Alou! poslechnout, ale ještě lépe vyrazit na koncert.

Karel Vodňanský
    originál recenze na folktime.cz   




Klíč k tomu albu leží v nenápadném upozornění, že většina členů aktivně učinkuje v různých folklórních souborech. Nechci nikomu brát iluze, nicméně právě od nich se posluchač novátorství snad nikdy nedočká; vlastně ani nemůže, jeho protagonisté ho nemají v krvi. Takže dudáckej bigbít Chodské vlny toho moc na výběr neměl. Slovenská zpěvačka a etnografka Zuzana Mojžíšová začínala rovněž ve folklorních spolcích, pak ovšem vyjela na vesnice, dotknula se samých kořenů slovenské tradiční hudby a s folklorními soubory už nechtěla mít nikdy nic společného:"Folklórní festivaly to je vlastně folklorismus, který má v některých případech k tradiční hudbě hodně daleko".

Diagnóza nemoci jakou trpí snaha Chodské vlny je vedle uctívání folklorní pseudotradice na první poslech zřejmá: neschopnost odstřihnout se také od pečlivě střeženého skansenu Port, Zahrad a Dostavníků, nabízejících za ucouranost a lebedění si v bahně spokojenosti odstřižené od reality všeliké Krtečky a jiné metály. Bicí a elektrická kytara zase vypovídají o tom, že školy venkovských tancovaček se člověk také jen tak lehce nezbaví. A když se tohle všechno promítne do aranží jihočeských lidovek Chodské vlny, slyšíte to co slyšíte. Některé skladby jsou pak vyloženě k neposlouchání respektive, copak lze " s prominutím - brát něco takového jako Každá Kačenka má vážně? A mít přitom pocit, že se tím podaří poukázat "na živé a spontánní provozování chodské lidové písně na Domažlicku"? To snad ne.

Komunisté kdysi lidovou hudbu zterorizovali, postavili ji málem do čela své zrůdné politické ideologie, učinili z ní prázdnotou dunící pastvu pro oči, odstřihli ji od půdy a staleté přirozenosti " učinili z ní folklór podle stranického střihu. Měl jsem za to, že mladá generace beze strachu, že ji někdo bude nutit chodit do prvomájových průvodů si k hudbě svých dědů najde opět cestu. A navíc se s ní " stejně jako jinde ve světě, například v sousedním Polsku " pokusí zatřást a uvede ji do nové doby. Ale to jsem netušil, že to půjde tak ztuha. A přitom už uplynulo čtrnáct let od chvíle, kdy anglický odborník Joe Crane po návštěvě Strakonického dudáka tamním učinkujícím vzkázal:"Mladí muzikanti už nemají ponětí o skutečných kořenech své tradice. Pokud máte rádi lidové tance, přehlídky krojů a dobrou dudáckou hudbu po hospodách, jeďte tam. Pozdravujte ode mne všechny ty skvělé lidi, protože já tam už nepojedu."

Na tohle album Chodští zapomeňte a zkuste to znovu..

Jiří Moravčík
    originál recenze na world-music.cz   




CHODSKÉ CUNAMI (AKTUALIZOVÁNO)
Moravu dělá kdekdo, tam se už nechytneme, řekla si Cunami, když přehlížela zplundrovanou moravskou hudební krajinu, a vyrazila na západ. Lomikar i Kozina již jsou tuzí, tady tudíž nebezpečí nehrozí. Chodské písně zcela nehlídány se potulují po kraji, pochytáme je a svážeme, oblékneme je do přestrojení za rockerky a prodáme je. Jak řekli, tak učinili. Chudinky písničky ze samého úleku při nahánění vypustily duši, a tak Cunami do převlékárny a maskérny (studia) dovezla jen chcíplé mrtvolky. Co s tím, dumali únosci. A hele, dudy ještě pevně svírají v ručkách, text v nářečí taky zůstal... Tak tu duši nahradíme baskytarami a srdce elektronickými kvákadly (Bul bych já to chlap) a bouchadly a mrtvolky budou vypadat zas jak živé. I napumpovali pod obleček textů a výslovnosti moderní viagru elektroniky, rozpumpovali kardiostimulátor bicích a texty přečetl svým strojově chladným hlasem ten pán a ta paní, co skládají hlášení o odjezdech vlaků na nádraží (zejména Hadamouc hospoda nebo Alou jsou takhle plné života), a hle - písničky se postavily, ztuhly a začaly (vesele, jak jinak) poskakovat a tančit.

A tak se narodili Ken a Barbie lidové muziky z Chodska. A kdyby jen Ken a Barbie, to by se ještě jako milá výjimka sneslo. Jenže k nim přibylo dalších 14 klonů nachlup stejných (konec písně č. 5 a začátek 6). Cunami nadšeně sledovala, jak se jim farma rozrůstá, a řekla si: teď už je nikdo nepozná, a snad už ani nežije nikdo, kdo je pamatuje, vyrazíme na turné. Aby to nevypadalo, že jede Klapzubova jedenáctka, jednotlivým klonům se domalovaly různé detaily. Ještě že tu máme v menu nabídku prefabrikátů: Zrychlovaný opakovaný zpěv, vyjadřující stále rychlejší točení se dokola v tanci (Já mám milou, hezkou milou), svahilské mumlání v Každá kačenka má, intonace taky nemusí být úplně košér, těm chasníkům to taky vždycky nevyšlo, že jo (Rozkázal pan lychtář, Alou, páni muzikanti). Pak Cunami vzala písničky a slisovala je do jedniček a nul a - Alou! Stříbrné kotoučky se jaly roznášet věhlas chodské písničky po celém (českém) světě.

A písničky se vůbec necítily osamělé. Nejraději se kamarádily s Kenem a Barbie od Koňaboje, od Docuku, od Orchestru, od Hradišťanu nebo Čechomoru. Vidíte, ač z národů jsme různých, studiové lobotomii podrobeny, vypadáme všechny stejně, radovaly se. Jojo, odpovídaly jim jejich stejně duté kamarádky, nemůžete být špatné, když vás dělali "členové kapely, kteří mají za sebou dlouholetou hudební praxi, někteří studovali (nebo studují) odbornou střední či vysokou hudební školu a většina z nich aktivně účinkuje v různých folklorních souborech" (no potěš, slyšeli vás sbormistři? - pozn. MK). A chodští Ken a Barbie vysvětlují svým moravským protějškům, že "důvodem našeho vzniku byla snaha o zpřístupnění chodské lidové písně širšímu publiku" (citace v uvozovkách jsou z oblečku Kena a Barbie).

A v tom folklórním hlaholu ani nezaslechli vrzání odklápějícího se víka z rakve a skřípot dveří od hrobky. To Lomikar a Kozina nemohou spát, vstávají z hrobů, ještě se trochu motají, jak se v tom hrobě otáčeli rychlejc než CD v přehrávači, podávají si ruce a říkají: Huš, do smerti dobrý, muséme deržet pohremádě, tahle velna be nás mehla smést! Včíl déme probudit moravákuov!

Konečně.

Na žádost Pavla Moryska, aby nebyla kapela Zrcadla spojována s Chodskou vlnou, bylo slovo ExZrcadla nahrazeno slovem Cunami. Za původní asociaci se autor omlouvá.

13. únor 2005, Miloš Keller   
originál recenze včetně velmi zajímavé diskuze na ifolk.cz   




<<<< zpět <<<<